Křest Marie Turecké, Soběhrdy 29.3.2009

Křestní promluva

Milý sbore v Soběhrdech, dnes přinesli, Petr a Jana Turečtí svou dceru Marii ke křtu. Spolu s nimi přišel kmotr Jaroslav Jáchym Gondáš.

Slyšte slova ustanovení křtu: "A přistoupiv Ježíš, mluvil jim, řka: Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi. Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa. Amen

Milí rodiče, kmotři, sestry a bratři!

Slyšme slova, která napsal evangelista Lukáš: "Ale Maria to

všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom."

Dobrou zprávou vánočního evangeli můžeme vztáhnout na všechny

děti. Ty totiž do světa přinášejí naději. Ježíšova matka, jež má

podobné jméno jako má Maruška, která bude dnes pokřtěna, své

naděje spojila se svým synem. Byla matkou přemýšlivou, a to co

slyšela, uchovávala v mysli a rozvažovala o tom. Slyšíme o ní i

v pašijním příběhu Ježíšova kříže. Díky tomu, že o všem

přemýšlela, stala se více než matkou svého syna, stala se jeho

učednicí.

Marii, kterou jste dnes přinesli ke křtu, můžete už nyní přijímat jako nezasloužený dar, který vstoupil do vašeho života. Tak dobrou věc, jako má malé dítě, my velcí už často ztrácíme. Vždyť úsměv miminka jen málokdo dokáže neopětovat úsměvem svým. Úsměv je počátkem dobrých věcí. Mezi tyto dobré věci můžeme počítat i dnešní křest Marie. Pán Bůh ji už dávno přijal mezi své děti. A když ji v jeho jménu dnes křtíme, přiznáváme se k tomu, že on ve svém Synu je naší záchranou a naším vysvobozením. On nám dává víru také tím, že můžeme být u tohoto křtu přítomni. Tak jako je dnes Marie viditelně přijata Bohem Otcem, jeho Synem, kteří jsou v Duchu svatém přítomni.

Dnešní den je důležitý nejen pro vaši dceru Marii. Je důležitý i pro nás. Tento den nás zavazuje abychom malé Marii byli svědky svým slovem, i svým životem. Těmi prvními svědky jste vy rodiče, podporu pro vaše svědectví víry tu slibují i kmotři. A protože je Marie pokřtěna v tomto sboru, jste přizváni do shromáždění svědků, celý sbor i zde všichni přítomní.

Když křtíme Marii, je pro nás příslibem naděje, že se ona o svém křtu doví, skrze slovo, skrze žitou víru. A bude smět přijmout jako nezaslouženou milost, kterou ji projevil ten, který je nad námi. A jako obzor nebe nás předchází i zve k sobě. Abychom byli učedníky jeho Syna, jeho dobré zprávy pro tento svět, kterou svým životem zpodobil lásku svého Otce. Marie se o svém křtu doví skrze slovo, v jejím životě už bude ujištěna, že je zakotvena v milostivé lásce Boží, která sahá do doby, na kterou si nebude moci vzpomenout. Tu však smí očekávat, z důvěry všech vás, že náš život je založen v Bohu, v jeho dlani, v jeho naději, kterou pro člověka chová.

Bože, Pane náš!

Děkujeme Ti, že Tobě smíme vyjádřit svou vděčnost. Vděčnost za to, žes ochránil toto dítě i jeho matku, když přicházelo na svět. Buď mu prosíme i nadále, nablízku. Péči a milost, kterou máš připravenou pro každého z nás, jí zahrň i Marii. Stůj prosíme svou posilou nablízku i jejím rodičům. Dej jim poznat, že se svou starostí, která nyní stojí před nimi při výchově a péči, se mohou obrátit k tobě, sdílet se s radostmi i starostmi s Tebou. Na to často nestačíme sami. Proto Tě prosíme: ty sám se ujmi Marie. Otevírej před ní všechny možnosti a příležitosti, ty sám se jí stávej ve svém Synu průvodcem jejího života.

Amen

Čtení: Gen 12,1-5 Text: Luk 9,57,61-62

Milé sestry a bratři!

Ježíš se ubírá cestou. Je se svými učedníky na cestě. Jeho život pro něho byla cesta. Měla svůj počátek a měla svůj cíl. Jejím počátkem bylo poslání od Boha. Povolání a úkol. A jejím cílem bylo splnění tohoto poslání. Jejím cílem bylo, aby se svému poslání nezpronevěřil, aby splnil to, co mu bylo uloženo. A k tomu mu sloužila jeho cesta, cesta životem, cesta z Galileje do Jeruzaléma. K té cestě patřily jeho výzvy druhým lidem, těm, kterým nabízel společnou cestu, život v následování, život, který dostává smysl, protože on, Ježíš, mu ho dává. Ježíš se s učedníky ubírá cestou. Je na cestě a jde cílevědomě. Přesto se na této cestě zastavuje. To proto, že na své cestě potkává druhé. Zastavuje se proto, aby s nimi mluvil, aby jim vyřídil své pozvání, aby se jim stal výzvou k životu, který má smysl, životu, který je úkolem, k životu, který je posláním.

Ježíšův způsob života klade otázky těm, které na své cestě potkává. Klade otázky po jejich způsobu života, po tom, zda nemají na svých způsobech či nezpůsobech něco změnit, zda nemají vykročit z toho, co pociťují, že je omezuje, svazuje, zotročuje. Takovouto touhu po následování, máme vykreslenou v tom, co jsme četli jako text ke kázání. "Budu tě následovat, kamkoli půjdeš." "Budu tě následovat, Pane." Ten první toužil jít za Ježíšem, i když spíše tušil než věděl, za kým chce jít. Ten druhý chtěl následovat Ježíše, protože viděl a věděl, že je Pánem života a smrti, protože viděl jeho poslání od samotného Hospodina. Proto ho nazývá Pánem. To není to české pan ten a ten, ale vyznání. Přiznání se k tomu, aby byl mým Pánem. Abych ho mohl poslouchat, abych mohl být v jeho službách. Takové vyznání jako obdobně žalmista vyznává, že by chtěl být i jen strážným příbytku Hospodinova. Je to touha dát se do služby, koho uznávám za svého Pána, za toho, jehož příkazy i zákazy dávají životu přesné vymezení, řád, úkol.

Nejprve tedy otázka, která vznikla ze setkání s Ježíšem, otázka po dosavadním způsobu života. A protože je to otázka vážná, tato otázka vede k rozhodnutí. Opravdu změnit, způsob života i způsob toho, jak o svém životě přemýšlím a rozhoduji.

To vše stojí za tímto vyznáním, toho člověka u cesty, toho, s kým se Ježíš setkal, koho potkal cestou. Také proto je Ježíš na cestě. Protože smyslem jeho cesty je takové lidi potkávat, mluvit s nimi, říci jim cosi podstatného, takového, co může jejich život změnit, dát mu smysl.

Jenomže k této touze jít za tím, koho vyznává jako svého Pána si přidává tento člověk jakousi podmínku. A pro tuto svou podmínku si žádá Ježíšova dovolení. Chce se rozloučit s rodinou, také bychom to mohli přeložit, že chce dát do pořádku své rodinné vztahy. A tak, i když vyznává Ježíše za Pána, chce nejprve být svým vlastním pánem. Tím, kdo dá vše do pořádku. Sám podle sebe, jak to nejlépe umí. Nejprve chce svůj život uspořádat podle svých sil, podle svého uvážení, podle toho, jak sám uzná za vhodné. A pak teprve k tomu přidat následování. Ten člověk je rozeklán sám v sobě, chce být svým vlastním pánem ve své rodině a zároveň Pánem vyznává někoho jiného než sám sebe. A možná není ani tak rozdvojen. On chce být nejprve svým vlastním pánem ve svém vztahu k rodině a teprve potom, na dalším místě, v jakémsi vymknutí se z času, chce následovat. Nejprve chce uvažovat sám o sobě, a když mu zbude čas, také se věnovat následování. To jsem na něho možná příliš přísný. Ale tak přece často uvažujeme. O sobě a svých nejbližších chceme často rozhodovat tak, aby nám do toho nikdo nemluvil, při takových uvažováních často ani nehraje nějakou úlohu vzpomínka na naši touhu změnit svůj život, tehdy když jdeme do sebe, tehdy, když nás osloví biblické slovo, tehdy, když vidíme příklad nezištné lásky, oběti ve prospěch druhého. Něco takového bylo v pozadí toho setkání Ježíše s kýmsi u cesty.

Proto také jeho odpověď zní více než pozvání jako odmítnutí. Ale ono je to přece pozvání, vyhrocené jako buď a nebo, ale stejně pozvání: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží." Ohlížet se zpět znamená hodnotit svůj život podle toho, co jsme dobrého či špatného zažili, co jsme získali a ztratili, co vlastníme a co nevlastníme, co nám kdo vzal či dal, co nám kdo provedl a co nedovedeme odpustit, to znamená nemožnost překročit svůj vlastní stín, změnit dosavadní způsoby, zvyklosti, návyky, dovednosti, ale i zlozvyky, stereotypy, opakované chyby. To, že se ohlížíme, znamená, že o svém dosavadním životě rozhodujeme my sami, že jsme si jisti, že je to náš život, který nezná nikdo lépe než my, ale i přesvědčení, že na všechno jsme sami a do rozhodování si nenecháme mluvit.

A najednou Ježíš přichází s jiným pohledem. To že se ohlížíme přirovnává k člověku, který jde za pluhem a místo aby přemýšlel, aby jeho vyoraná brázda byla rovná před ním, ohlíží se a hodnotí, zda byl úspěšný, zda brázda za ním je dostatečně rovná. Tím však že se ohlíží, brázda před ním zákonitě musí začít klikatět, vytvářet nerovnosti nebo se docela zastaví. Opravdu člověk, který se dívá dozadu, nic pořádného nevyorá. To že se ohlíží, způsobí, že bude nezpůsobilým k tomu, řádně orat. Tím se vzdá budoucnosti, svého úkolu, který přichází a je před ním. Takovým úkolem pro nás, které má budoucnost, je Boží království. A to je Ježíšova výzva, jednat vzhledem k budoucnosti, jednat tak, abych byl způsobilý pro Boží království, abych měl budoucnost spolu s ním.

Takovým příkladem budoucnosti, která mění lidský život, je když člověk místo toho, aby se ohlížel na všechny své špatné zkušenosti, na to, co mu ten druhý provedl, začne přemýšlet, jak by mohl svůj vztah druhému narovnat. Začne přemýšlet nad způsoby, které by mohly vést k nápravě. Sám prosí o odpuštění, nebo když ho druhý o odpuštění prosí, vyhoví mu a odpustí. Společně pak se vydají na cestu k vzájemnému smíření. To je jedním příkladem, kdy se člověk vydává na cestu za Ježíšem, právě v tom vzájemném odpuštění a smíření člověk Ježíše potkává u své cesty. Společně pak ti dva usmíření se vydávají na cestu k Božímu království. Přestali se ohlížet zpět na svou všelijak pokřivenou brázdu a soustředí se na úkol, který je před nimi. Úkol vzájemné úcty, přednosti jednoho před druhým, víry, že taková cesta má svou budoucnost, má své zaslíbení. A že jsme na tuto cestu zváni, také je to pro nás naděje, že náš život v takové cestě, má své naplnění a smysl, obohacuje a oživuje. Cesta jednoho k druhému, je cestou za Ježíšem, právě za tím, jak on sám potkával na cestě, sám se jim stával bližním. A z této své cesty neuhnul. Tím, že druhé potkával, život nepromarnil, ale dal nám ho zcela v náš prospěch. To proto, že z lásky.

Amen

Hospodine, Pane náš!

Tys naším počátkem i cílem. Stojíš 2a námi i nás k sobě zveš. O tebe se smíme opřít i k tobě smíme vyhlížet. Nenecháváš nás opuštěny, i když nás znáš lépe než my sami sebe. Tak se nám zdá neuvěřitelné, že se od nás neodvracíš, ale žes kvůli nám do našeho světa vstoupil v životě svého Syna. Za tvou naději pro náš život žes nasadil celý jeho život. Prosíme, dej se nám poznat ve své lásce k nám a ve svém milosrdenství místo v hněvu a odsouzení, které je pro nás představitelnější. Vždyť víme, že bez tvého odpuštění nemůžeme žít a přesto tak často se ani neodvažujeme o ně prosit. Ty sám se nám ozvi, promluv k nám, podepři nás, abychom tě slyšeli a měli sil tě poslouchat. V Duchu svatém vyhlížíme tebe samého, v něm nás obživ a náš život narovnej. Ty jsi naší nadějí, proto Tě prosíme, přijď mezi nás.

Amen

Ježíši, Pane náš!

Prosíme narovnej a zcelistvi náš život, když se od tebe odvracíme sami k sobě, prosíme postav se nám do cesty a posilni nás v cestě za tebou.

Amen